• By Kamil
  • 24 Červen, 2013
  • Komentáře nejsou povolené u textu s názvem JÁ
inspirace od kamarádky (ze sbírky Pohádky pro všední dny i pro svátky) autorkou by mohla asi být Daisy Mrázková (*1923)
 
Byla jedna housenka a ta seděla v listí a žrala a žrala a žrala. Housenky totiž nic jiného nedělají. Kateřina u ní stávala a říkávala jí: Nic si z toho nedělej, housenko. Přijdou lepší časy.

Housenka to ráda poslouchala. Když všechno kolem sebe sežrala a byla pěkně tlustá ,že ani pěknější a tlustší být nemohla, zakuklila se a uložila ke spánku. A když se z toho spánku probrala, nebyla to už housenka, ale veliký barevný motýl.

Nádherný motýl. Jenže byl ještě moc mladý. Nevěděl, čí je. Lítal vysoko a sem a tam a všecko si prohlížel. Vida, říkal si, jak je vzduch průsvitný. Jestlipak jsem také takový?

Ale nebyl takový. Jeho křídla měla barevný pel a třepetala se sem a tam, a to vzduch nedělá. Vida, jak je kopretina krásná a jak má bílé lístečky kolem dokola. Nevím, jestli bych neměl zkusit vypadat jako kopretina. A zkoušel to, ale nešlo mu to, protože vypadat jako kopretina  není vůbec snadné. Pro motýla je to někdy úplně nemožné.

A vida vida, jak jsou pomněnky hezké a jak se vesele usmívají! To se mi moc líbí. Myslím, že patřím mezi pomněnky.

Ale nepatřil mezi pomněnky. Pomněnky rostou u vody a někdy se trhají a dávají se přátelům na památku, a to se přece s motýly nedělá.

Ach, ach, copak je to zase tady! Červené květiny, které vypadají jako by také chtěly lítat. Myslím, že se k nim přidám.

Byly to vlčí máky, ale lítat se jim nechtělo.

A copak ten fialový zvonek, co se malounko kývá na tenkém stonku? Motýlovi se velmi líbil. Neměl bych snad, říkal si, neměl bych se snad také malounko kývat a být fialový?

A zkoušel to, ale nešlo mu to.

A tak lítal a hledal až do večera, až se květinky začaly zavírat, a motýlek se také usadil a složil křídla a spal. Druhý den ráno se probudil a přemýšlel:

Copak vlastně jsem? Jsem kopretina? Nejsem. Jsem zvonek? Nejsem. Jsem malá modrá pomněnka? Také ne. Kopretina je kopretina, zvonek je zvonek a pomněnka je pomněnka, a já…

A potom najednou na to přišel:

Já jsem já! Zvolal radostně. Já jsem JÁ! JÁ JSEM JÁ! Nejsem kopretina, ani zvonek, ani mák, ani pomněnka, jsem JÁ!

A letěl a lítal mezi květinami a pil jejich sladkou šťávu a přitom přenášel pyl, a to bylo správné, protože to je ta pravá práce pro motýly.

Když přišla Kateřina odpoledne na louku, zastihla ho v plné práci.

Tak co, motýle?

Já jsem JÁ, řekl motýl šťastně.

To je v pořádku, řekla holčička.

Já jsem také JÁ. Být JÁ je příjemné, že?

A radovali se a tančili po krásné louce každý svým způsobem.

 

Categories: Inspirace