Člověče, raduj se!

Opět brouzdám zpět do časů, kdy byly děti menší. Vymyslel jsem novou hru, která může lidem přinést radost. Můžeš ji zkusit taky. Zatím zkouším, jestli ji člověk může hrát i sám, nebo je potřeba i přičinění druhých.

V článku „A kdo teda vyhraje“ jsme otevřeli téma spolupráce a soutěživosti v dětských hrách a s ním i téma postojů a stereotypů dospělého světa. Víme o nich? Jsme si vědomi, co v sobě nosíme a co předáváme našim dětem?  Můžeme něco změnit?

Krátce po zkušenosti s hrou „Osadníci z Katanu“ jsem získal nový zážitek u „Člověče, nezlob se!“. Modřínek mě přizval ke hře, společně s babičkou a dědou. Poslední hra na rozloučenou před odjezdem. Přečtěte si krátkou reportáž.

Jako první vyráží na trať Modřínek. Od počátků zahajují s dědou klasické chlapácké štengrování o tom, kdo vyhraje, kdo koho vyhodí. Jasmínka nakukuje přes rameno babičce. První pajduláci vyrážejí na trať. Střídavě se daří, střídavě se nedaří. Zatímco děda s Modřínkem se popichují, babička a já získáváme mírný náskok. Asi na konci první třetiny hry se mi poprvé naskýtá situace, kdy můžu vyhodit pajduláka babičky. Svobodně se rozhoduji nevyhazovat druhé, pokud k tomu nebudu donucen. Děda mručí, že to není hra. V dalším tahu se mi naskytla příležitost vyhodit dalšího pajduláka babičky. Opět se rozhoduji nevyhodit. Hned v dalším kole má stejnou možnost babička a … vyhazuje mého pajduláka – navíc se škodolibou radostí. Moje dobrosrdečnost utržila ránu. Kolik podobných ran vydržím? Zatím si opakuji: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem.“ Daří se mi. Přesto můj další pajdulák je v ohrožení tří pajduláků dědových. Je celkem jasné, že pokud bude mít možnost on, určitě mého pajduláka vyhodí. Jako první však přichází možnost mně a vzhledem k okolnostem silně zvažuji prořídnout jeho šik. „To není fér. Babičku jsi předtím nevyhodil a mě teď jo?“ Dobrá, zůstanu věrný svému původnímu postoji a přes negativní zkušenost se budu chovat ke všem stejně. Nevyhodil jsem ho.

On mě hned v dalším tahu ano. Kolik chlebů mám ještě v torně? Přemýšlím o tom, jestli je možné spolupracovat, když někdo druhý nechce. Vlastně ani nepotřebuji spolupráci. Stačilo by mi, kdyby mě nechali jít mou cestou a neškodili mi. A když mi škodí, mám jim to vracet? Mám se bránit? Mají jasno, že hra se hraje tak a tak a kdo hraje jinak, jen ji kazí. Podobná přesvědčení mají lidé i o životě, což?

Mezitím děda uzavírá koalici s Modřínkem: „Musíme se zaměřit na babičku a na taťku, oni už mají poslední dva pajduláky. Musíme je trošku zbrzdit.“ (Aneb: „Když mně zdechla kráva, ať zdechne i sousedovi. Moji krávu to nevrátí, ale udělá se mi líp.“)

Bohužel (pro ně) se mi tentokrát daří. Třetí pajdulák v domečku a vyrážím na trať s posledním. Jsem napjatý, neboť po mně jdou úplně všichni. Přeji si, ať už to skončí. Nedělá mi to dobře. Navíc pořád přemýšlím nad tím, jestli je lepší v míru šlapat svou cestou, nebo se soustředit na to, kde zaujmout lepší pozici, jak získat výhodu, když někoho zablokuji nebo mu uškodím. Mám v sobě rozvíjet nedůvěru, pozitivně přezdívanou opatrnost, tedy dívat se kolem sebe a předvídat, zda jsem v bezpečí, jestli mi může/chce někdo ublížit a jak se ochráním?

Myšlenky, které mě napadají a emoce, které při hře prožívám, nejsou zrovna z těch, které bych chtěl mít ve vztazích se svými blízkými, ba ani s dalekými. Prostě mám pocit, že je do života nepotřebuji vůbec.

Samozřejmě, že se jedná o hru. Ale někdo se při takové hře baví. Vzorce postojů a chování jsou podobné ve hrách jako v životě. Hra bývá cvičením pro život. Hry vymýšlejí dospělí a učí své děti, jak je hrát. „Nauč se vyhazovat, budeš to v životě potřebovat. Mě to taky učili a je to pravda.“ Samozřejmě, že je to pravda, pokud se to všichni učíme a učíme to i své děti a podporujeme kolotoč nepřátelských vzorců. Je to jako sebenaplňující proroctví. Pokud sám sebe přesvědčím, že svět je nepřátelský a funguje na vzájemném škození, vyhazování, opatrnosti, začnu se tak k němu chovat a… svět takový bude.

• Vypreparuji nyní z „Člověče, nezlob se“ několik postojů a myšlenek, které člověk běžně může zažívat. „Pozor, chce mě vyhodit.“ „Pomoc, jen ať mě nevyhodí.“ „Bojím se, že mi to překazí.“
• „Ha, teď ho vyhodím.“ „Jo, hurá, jsem napřed. Už mám jednoho pajduláka v domečku.“
• „Vyhodil mě.“ „Jsem poslední.“ „Nedaří se mi.“
• „Já bych ho nevyhodil. Ale když on bude moct, tak mě určitě vyhodí. Tak ho radši taky vyhodím.“
• „Pojď, spojíme se proti němu. Musíme ho zastavit, jinak vyhraje.“

Přeneste se ze hry do běžného života a přečtěte si ty věty znovu. Žijete v podobných myšlenkách a pocitech? Líbí se vám to? Chcete pro své děti totéž? Já si to dokážu představit i jinak, např.:

• „Hezky, to se ti povedlo.“ „Jen běž, já si tu svoji cestičku taky odšlapu.“ „Je tady dost místa pro všechny.“ „U něj jsem v bezpečí. Ten mi nikdy neublíží, a když tak mi leda pomůže.“

Možná vám to připadá, jako drobounké rozdíly, ale naše postoje, často neuvědomované, řídí naše každodenní kroky.

Je tady poslední kolo. Děda mě stíhá dvěma svými pajduláky. Čekám na poslední hod před domečkem. Hurá, je to čtyřka!. Jsem jediný, kdo má radost. Navíc si uvědomuji, že radost mám nejvíce z toho, že jsem unikl napětí předchozí honičky. Tentokrát jsem byl na krajíčku s tím, vyměnit chleba za kámen, ale vyšlo to. A tak, abych si dodal odvahu i pro příště, odcházím balit tašky a opouštím bitevní pole s nadějí, že si zase příště dovolím být přejícný.